Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap

A nebo taky ne … aneb jak se buduje vztah.

Vždycky, když tohle někde čtu, bavím se a jímá mě hrůza zároveň.

Zažila jsem obojí scénář, který ani nejhorší režisér béčkových telenovel nevymyslí.

Žila jsem 7 let v manželství, kdy nebyl šťastný nikdo.

Věta „musíš to vydržet – kvůli dětem!“ mě pronásledovala na každém rohu.
Říkala jsem si, co se to s námi stalo. Proč z těch dvou lidí, kteří se na začátku prý milovali, stali cizinci, méně než sousedé v jednom bytě. Byli jsme jako z písně „s cizí ženou v cizím pokoji“. První to bylo plíživé. Přestali jsme se oslovovat „miláčku“, nakonec i jménem a volali jsme na sebe tak nějak neurčitě. Pak jsme si všimli, že raději než spolu trávíme čas někde jinde, hlavně ne dohromady. Společné víkendy jsme přetrpěli. A když jsme došli do fáze, že nás na druhém štvalo i to jakým způsobem dýchá, bylo jasné, že cesty zpět asi nebude. Možná by bylo, ale to by muselo být kam se vrátit.

Vztah je jako dům, kde jsou špatné základy můžete dělat cokoliv, ale stejně se časem zřítí. Vztah musí být vybudován na pevných základech a jedním z pilířů vztahu je respekt, úcta a porozumění. Fyzická přitažlivost a třeba i společné koníčky jsou fajn, ale není to všechno a časem se tyhle atributy stejně mohou změnit. Jenže opravdové partnerství přetrvává.

Viděla jsem nedávno někde vtip jako obrázek, kdy žena prosí boha, aby jí seslal muže, který jí bude rozumět, který jí bude naslouchat a se kterým se od srdce zasměje, prostě bude její parťák. A bůh se ve vedlejším okýnku vtipu plácal do hlavy a vytočeně sděloval „vždyť jsem ti ho poslal loni, ty huso a tys mu řekla, že ho máš ráda jako kamaráda!“ 
😀

Vtipné, ale hořce.

Většina z nás si totiž myslí, že vztah se buduje na úplně jiných hodnotách než jako je partnerství, schopnost empatie, naslouchání, smysl pro humor, lidské kvality a osobnostní rysy, které si buď sedí nebo ne. Máme za to, že vztah vzniká ze zamilovanosti a myslíme, že zamilovanost je prvotní chtíč, který nás k druhému přitahuje.
A pak se divíme.

Proč už mi nerozumí? Proč se tak změnil?

Nezměnil, on je prostě takový jaký byl a vy jste se v průběhu času také stala sama sebou více než na začátku. Oba se vyvíjíte .. a najednou zjistíte, že masky, které jste měli na začátku vztahu se dost prodřely a už nedokážou skrývat vaše vlastí Já, že už se nemáte potřebu partnerovi zalíbit.A je tady prozření. Citový chlad a prázdnota.Takových vztahů je bohužel dneska hrozně moc.
Hledáme objekt touhy, někoho, kdo by nás miloval bez výhrad, ale samy to nedokážeme. Stěžujeme si, že muži nejsou dost mužní, ale samy jsme jen karikaturou ženy. Neustále boje o moc, o právo na život, o uznání naší existence nás tak unavují, že se obestavíme vysokou zdí, která se hrozně těžko boří. A za tu se nedostaneme často ani my samy, natož chudák manžel.

Jak jsem našla svého Muže já?

Když jsem se seznámila se svým současným manželem, oba jsme se rozváděli. On v klidu, já dost dramaticky. Potkali jsme se 100km od našich domovů, abychom zjistili, že jsme vyrůstali přes ulici, že mí nejlepší kamarádi z dětství jsou jeho sousedé. Povídali jsme si do 3 do rána a žasli nad tím, jak může existovat někdo, s kým cítím takové splynutí, porozumění, společné naladění a náhled na svět.
Ale jen jsme se přátelili. V té době byla poslední myšlenka nás obou na to, že bychom hledali nový vztah.
Já jsem chtěla tak akorát klid! Být sama se sebou.
Měla jsem zraněné srdce i duši, nechtěla jsem se otevírat dalšímu muži. Bolelo to, i když už na sobě pracuju roky, semlelo mě to s ryzí opravdovostí a velkou silou. Strach, že přijdu o děti, obviňování, tahání po ospodech .. obrovský stres, stesk a bolest.

Chtěla jsem pauzu, užívat si života, být nezávislá. Vzpamatovat se z těch hrůz a z toho polovičního života, který jsem tak dlouho žila.
Tak dobře jsem se paradoxně necítila asi nikdy před tím. Byla jsem totiž maximálně šťastná sama se sebou! Sáhla jsem si až na nejhlubší dno svých sil, abych se od něj mohla odrazit a poznat sebe, své dary a touhy.
Nacházela jsem 150 důvodů proč s ním nezačít chodit a když všechny „logické“ argumenty selhaly, říkala jsem si „stejně není můj typ“.
Fakt je, že není. Fyzicky určitě. Ale líbí se mi, takový jaký je, je krásný a pro mě je to ten nejúžasnější muž na světě. To jestli vypadá jako můj vysněný princ nebo ne, není podstatné. Vzhled se změní, ale uvnitř zůstává člověk stejný.Možná si říkáte, že bez fyzické přitažlivosti to nejde. Jistě že ne. Ale k tomu, aby se vám partner líbil není potřeba parametrů „sexy prince“, ale stačí jen to, že se vám jistým způsobe líbí. Kdyby vás odpuzoval, určitě by to neklapalo a do takového vztahu by jste nešla, věřím 😉

A může fungovat takový vztah založený ve velké míře na přátelství, porozumění, partnerství i po stránce sexu? Jistě! Protože pokud si tak moc rozumíte, partner vás vnímá, naslouchá vám, je na vás naladěný, tak jako vy na něj, zažijete báječný sex! Takový, který zpravidla s těmi „běžnými idoly“ zažít nemůžete, protože oni jsou zahleděni do sebe, soustředí se na podávání výkonů a ne na vás.
Vědomý sex je něco nepopsatelného .. ale o tom někdy příště 😉

Když jste sami sebou

Měli jsme velké štěstí, že jsem se poznali ve chvíli, kdy ani jeden z nás nechtěl vztah. Nepotřebovali jsme lovit, nic si dokazovat, přetvařovat se. Náš vztah vyrostl na úžasném přátelství a postupně se přetavil na nádherný partnerský vztah. Bez očekávání, potřeb toho druhého měnit. Prostě jsme oba BYLI a to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat.

Věřím, že toto je recept na to, jak najít pravou Lásku. Neočekávat nic. Být šťastná sama se sebou. Budovat silné přátelství. Užívat si života a jeho darů v podobě partnera, který je vaším opravdovým partnerem – přítelem a milencem v jednom.

Milujte se, sebe samy, abyste nasycené a spokojené mohly milovat toho druhého.

A co vy? Jak to vnímáte?